Den 31 až 36

Grampians, skály na samém konci předělového pohoří ve Victorii. Popravdě, už jsme byli vymrzlí jak sněhuláci. V autě jsme se zahřívali řečmi o poušti, rozpálených ještěrkách a... Byli chvíle, kdy jsme to chtěli zabalit, vykašlat se na všechno a vzít to na jeden zátah do pouště ve středu země. Ale odolali jsme. Nakonec jsme byli i tak odvážní, že jsme se v té zimě vydali do hor.

Skály Grampians trčí do okolních planin Victorie, takže jsou vidět už zdaleka. Aby nám nepovolili nervy, a my to nevzdali a neobrátili zpět, koupili jsme si cestou „domácí“ mandle. Mňam! Klára měla očividně s nervama už na kahánku, takže nebýt Michala, snědla by celou krabičku ještě cestou :-)

V horách už moc turistů nebylo. Jen sem tam nějaký školní tábor. Asi to ti chudáci dostali za trest...Ba ne, byla to krása. Zůstali jsme dva dny a prošlápli si nejkrásnější stezky. Jako např. Balconies. Nenechte se zmást. Sluníčko sice svítilo, ale vítr asi vanul ze Sibiře.

a

Po Australském vzoru byli zase všechny stezky vydlážděné, sebemenší stoupání či klesání zabezpečeno zábradlím a protiskluzovým povrchem. Jednoduše proto, aby se náhodou Australan nemusel vyzout ze žabek.

Že jsou klokani teplomilná zvířata, to je asi jeden z dalších předsudků nás středoevropanů. Ha! A najednou klokan na vinici, klokan v horách... A ne jeden! Zatím jsme snad nikde jinde neviděli tolik klokanů pohromadě co tady..

Noc jsme strávili na odpočívadle s nejspíš schizofrenním chlápkem (nebo vrahem). V noci, když jsme přijeli, se totiž z jeho stanu ozývalo střídavě chrápání a mlaskání. Známe to všichni, tak jsme se zasmáli a rozbili tábor vedle něj. Jenže ráno se ukázalo, že ve stanu je jenom on sám. Tak nevíme... buď zabil ženu sekerkou, se kterou tam pobíhal, nebo mlaskal sám na sebe. No zlatý Michalovo mručení :-)

Dál jsme pokračovali na Mount Gambier. Zařekli jsme se, že je to na dlouhou dobu naposledy, kdy směřujeme na jih. Přece se tu v Austrálii nenecháme umučit zimou!

Cestou jsme se stavili ve „wool capital of the world“ neboli v úplně nejvíc nejvlnařštějším městě ze všech vlnařských měst. Dobře se tu usínalo. Dopočítat se oveček bylo vyčerpávající. A navíc! Jsme si dali film na dobrou noc. Ano, už je tomu tak, byli jsme v kině! Bůhví po jaké době, za strašnou palbu, ale... nechat si ujít Avangers?!?

V Mount Gambier opět pršelo, tak jsme se podívali na vulkanická jezera jen z pod deštníku. Tedaaa... pěkná řacha to musela bejt, když po sobě nechala takovou díru :-)

Z Mount Gambier jsme se vydali přes Národní park Coorong vzhůru světlejším (tedy teplejším) zítřkům. Cestou jsme se ještě stavili v Kingston SE. V Coorongu jsme měli vidět pelikány a v Kingstonu ochutnat nejlepší humry na světě. Máme asi smůlu na zvířátka, protože v Kingstonu nebyla sezóna a v Coorongu v pozorovatelně zase slibovaný dalekohled.

Nevadí! Před městem byl aspoň jeden obří humr, takže fotku máme :-)

Z pelikánů jsme bez dalekohledu viděli jen tečky v dálce (dost dobře to mohli být i racci, kdo ví :-), ale za to jsme viděli spoustu emu a dokonce, poprvé a možná naposledy i ježuru!

Ježura toho ze sebe sice moc neukázal, ale i tak jsme měli štěstí. Je to celkem vzácnost na ni v přírodě narazit, protože je dost plachá. Hladit jsme si ji nechtěli (vypadá jako když dikobraz znásilnil ježka) a tak se šlo dál.