Jak Klára k práci přišla

Ano Ano! Mám práci!

Budu vás ale ještě chvíli napínat, než vám povím, jak a kde jsem k ní přišla. Povím vám jinou příhodu (je totiž v dané věci zcela zásadní).

Jak jsem šla běhat.

Abych aspoň trochu zaplnila své nicnedělání (všichni kolem mě přeci pilně studují ve škole, zatím co já si pěkně dovolenkuji), chodím si každé ráno zaběhat. Pravda, člověk se tu nemusí ani moc přemlouvat – běžet si takhle ráno kolem móře není zas tak špatné… Prostě nádhera, co vám budu povídat. Hned před naším domem je kemp a za ním krásný park v zátočině. Kolem stojí tři veliké apartmánové domy, které si pronajímají australští důchodci na jarní dovolené (cca tříměsíční). Takže jak tam tak běžím, australští důchodci se na mě usmívají, zdraví a mávají… No, idylka. Na konci parku mě ta idylka nějak dojala, tak že se jako zastavím a pokochám se trochu krásou té nekonečné vody.

Moře šplouchá, stromy šumí, ptáci zpívají … najednou jak kdyby na mě někdo vylil kýbl vody. Z ničeho nic jsem úplně promočená, něco mi teče po hlavě, po rukou, po zádech, po břiše – tak si protřu oči, abych to celé nějak pochopila, vždyť nade mnou přeci nic… lampa! A na lampě pták… asi tak stokilový pták… Tak, a teď to došlo i mně…jojo, jak má asi veliké hovínko stokilový pták děti? Uvědomuji si, že to, co mi kape z nosu, není voda. Dělá se mi zle. Najednou cítím, jak strašně, strašně to jeho hovno smrdí! Co teď? Jsem od toho úplně celá, až po pás.

Míjí mě australský důchodový páreček. Neusmívají se, berou mě velkým obloukem. Nevím, asi vypadám hrozně? Opodál vidím záchranu – umyvadlo pro rybáře a sprcha na nohy. Doběhnu k ní, zakleknu a dlouho se v té sprše máčím. Tak jo, to by asi stačilo, řeknu si. Zamávám tomu ptákovi (on za to přece nemůže, má kloaku) a běžím domů (pořád to strašně smrdí). Doma zjišťuji, že ani sprcha na pláži nepomohla. Aspoň už vím, jak budu vypadat s bílou hlavou. Zaschlo to, a jde to dolu hrozně blbě ale i tak nakonec vítězím! (Michal mi pak ale nechce dát celý dopoledne pusu…tak nevím, smrdím ještě?!!!)

Když vás podělá pták, budete mít štěstí, říká se. Co se asi po tomhle může stát mně?! Uznejte, za kýbl hoven si člověk trochu toho štěstíčka zaslouží ne?

Přesně za jeden týden a jeden den po příjezdu jsem si našla práci. A to není ani trochu špatná bilance

Na čtvrtek po příjezdu jsme se zapsali do Job-clubu, pořádaného Michalovou školou pro prácechtivé studenty. Paní, co to vedla, byla sice velmi motivující, nicméně nic moc nového nám nesdělila. Choďte a ptejte se! Tak jsme v sobotu vyrazili a ptali se (jen podotýkám, že do města je to fakt kus cesty). No a mně ve druhé kavárně řekli: „Jo, číšnici potřebujem, přijď v pondělí.“ Minulé pondělí a pátek jsem tam byla na zkoušku, tenhle týden jsem už dostala 5 směn  Jupí, ani jsme nedoufali, že to půjde tak rychle.

Ještě pár podrobností: Kavárna se jmenuje Marina Boulevard Café a je v obchodním domě Marina Mirage asi tak 45 minut pěšky od našeho nynějšího domova. Michal říká, že je to asi 5km, já myslím, že to nebude ani kilometr  (pozn. vtip pro švagra). Marina Mirage je taková Pařížská ulice pod střechou. Já tam poznávám jen některý obchody jako Luis Vuitton, Gant, Hermés a tak. Ale noóbl se tam tváří všechny krámy (a hlavně prodavačky v nich), tak jim to asi budu věřit :-) Jinak obchoďák je z jedné strany uzavřen hotelem Sheraton Mirage (nebojte, taky jsem to nevěděla, prej je to jedna z nejdražších sítí na světě – kam se hrabe Hilton, pchá!) a z druhé hotelem Palazza Versage (no prej nejdražší místní hotel, pravda, jméno mluví za vše). Prostě samá lepší společnost.

Třeba mě to aspoň lízne!!!