Den 65 až 70

Podruhé jsme  Pine Creek už moc neprozkoumávali. Vlastně ani není moc co. Vše je podél hlavní silnice. .sámoška, pumpa, supermarket, zajímavý parčík věnovaný zlatokopeckým strojům a pro nás asi nejzajímavější, prádelna. Městečko Pine Creek je spíše než z historického hlediska, důležité pro svou polohu. Je jakousi vstupní branou do národního parku Kakadu. Jakmile jsme tedy vyprali a usušili mezi dvěma stromy v centru městečka, vyrazili jsme do Kakadu parku.

Celí nažhavení, že uvidíme zas nějaké té divé zvěře a hlavně krokodýly jsme zakoupili vstupenky po 25$ a vyrazili. Kakadu park není jen obyčejný park, ale je to kus aboriginské země, do které si můžete koupit vstupenku na 14dní. S lístky jsme dostali mapku míst v parku, které bychom rozhodně neměli minout a kempů.

První zastávkou byl „Gunlom“. Jde o parádní vodopády s malým hlubokým písčitým jezírkem obklíčeným palmami.

Cesta k nim a od nich byla opět peklo. Už jsem se zmiňoval, jak nesnáším „corrugation“(zvrásnění)? Jo? Nevadí. Je to taková příšernost, že jí popíšu znovu.

 Místní cesty nezažívají mrazy a letní tepla jako u nás, ale noční chlad a denní výheň společně s velkou vlhkostí vzduchu až povodněmi. Výsledkem je červená valcha, ze které sem a tam trčí balvan těšící se na to, až vám utrhne kolo. Jsou 2 způsoby jízdy na valše. Prvním (jediný možný pro karavany a obyčejná auta) je přizpůsobení rychlosti stavu valchy, což se rovná rychlosti někde mezi 15-20km/h. Taková malá 40km zajížďka vás pak vyjde na něco přes 2h. Druhým způsobem je přepnout auto na 4x4 a jet tak rychle, kdy vaše tlumiče přestanou stíhat,a vy letíte jen po vršcích vlnek. Rychlost se pohybuje mezi 75-110km/h. S obyčejným autem to jde taky, ale nechtějte potkat nečekanou zatáčku, průjezd řekou, díru nebo již jmenovaný kámen trčící z cesty. Možná i to je důvodem, proč jsou australské cesty lemovány vraky aut. Jakmile jedete jinou rychlostí, auto se rozvibruje tak, že vy začnete ztrácet zubní plomby a auto nýty. Takže nesnášim „corrugation“!!!

Naštěstí je většina cest (až na tu ke Gunlomu) ve výborném stavu. K cestě zpět na hlavní tah kakadu parkem se k corrugation přidala tma a noční zvěř, takže jsme zakotvili v nejbližším kempu. Další zastávkou měl být „Maguk“, ale díky ceduli v prostřed cesty s nápisem „Pro sezónní změny uzavřeno“ jsme jeli rovnou na Jim Jim Falls (vodopády) a Twin Falls (dvojité vodopády). Jenže se objevila zrada v podobě stejné uzavírky. 

Abychom předešli podobným překvapením, zamířili jsme do místního info-centra „Yellow water“ a “Warradjan Aboriginal Centre“. Prolezli jsme malé museum věnované aboriginské kultuře a historii. Chtěli jsme pak dát další stezku, ale jaké to překvapení...zavřená. Stejně tak i Sandy Billabong. Naše nadšení z parku trochu opadlo a my jsme začali přemýšlet nad tím, jestli uvidíme i něco jiného než hlavní silnici a cedule zavřeno. Utábořili jsme se u kempu Burdulba, který i když byl pouze pro pěší, nám stačil. Nenechali jsme se odradit ani cedulí, objevenou při čištění zubů, s varováním, že v našich místech byl spatřen buvol. Bývají prý docela agresivní, tak jsme doufali, že se s Drobkem nebude chtít prát a ani mazlit. Druhý den udělal Michal itinerář akcí pořádaných parkem podle času a místa začátku a my si dali za úkol, že to všechno stihneme. Většinou šlo o malé túry s průvodcem vypravěčem.

První zastávkou byly jeskyně Nourlangie s domorodými malbami a výkladem Miriam. Super. Dokonce nám tu osvětlili, proč na sebe aboriginci, které jsme viděli v Alice Springs, tak křičeli. Jedno z domorodých pravidel je, že „bratr“ se  “sestrou“ (i ti nepokrevní) spolu nesmějí mluvit a být o samotě(křížení a genetika). Takže jediný způsob jak to udělat je prostředník....ne nejde o švédskou trojku, ale pouze o člověka přes kterého na sebe mohou mluvit. To druhé je zakázáno i přes prostředníka. Myslím, že při jejich hlasitosti projevu musí být prostředník hluchý nebo mít špunty v uších.…­ Nálezy v těchhle jeskyních byly až 20tis let staré (v Austrálii mají nejstarší domorodé vykopávky až 60tis. let). Vtipné bylo, že když se snažili archeologové určit účel a využití jednotlivých nástrojů, zjistili nakonec (jaký to objev), že  nejjednodušší je se zeptat žijících Aboriginců. Všechno do puntíku znali a uměli použít – tak živá a silná je jejich kultura...

Dalším bodem na seznamu byla cesta s výkladem přes billabongy (sezónně zatopené rybníky). Díky tomu, že jsme na místo setkání dorazili jako jediní, dostali jsme soukromý výklad (od Douglase, který hrával v Praze Australský fotbal:-) o místních stromech, rostlinách, zvířatech a krokodýlech. Jeden strom je obzvláště užitečný..šťáva v jeho listech je složením i účinky podobná morfinu, takže si tu můžete užít zábavu i bez peněz ;-)

Z prohlídky jsme se vraceli až za tmy a cílem bylo centrum Yellow Water s prezentací o životě místních krokodýlů. Bohužel se nám trochu porouchala navigace. Nějak se jí nedařilo zorientovat se v mapě, takže když jsme měli jet doleva, zarytě tvrdila, že to má být doprava. Po druhém špatném odbočení slíbila, že jestli to už teď nebude správně, tak se udusí pěstí. Opět jsme byli špatně a místo kruté, ale zasloužené smrti udušením pěstí navigátorky, Michal zastavil a převzal mapu. Na prezentaci jsme dorazili pouze s 5minutovým zpožděním. Prezentace byla výživná, i když slečnu pořadatelku nebylo přes hučící větrák klimatizace moc slyšet. Nevadí. Aspoň obrázky byly zajímavé. V parku žije 10tis. krokodýlů.  V období monsunových dešťů(wet season) se téměř celý park zaplaví vodou, takže se ještě hojně rozmnoží a rozutečou po celém parku.

Další den jsme si, skoro jako jediní, užili (teda spíš Klára) workshop s aboriginkou Violette, která nás nacpala místní delikatesou..květy vodních lilií a jejich semínky. Zlaté pečené koleno.

No nic. Dál ukázala Kláře jak se dělají provázky z palmových listů a z provázků pak pletou všechno možné. Klára poctivě loupala listy a rolovala provázky na stehně jak kubánka doutníky. Výsledkem byl luxusní palmový provázek, který už pravděpodobně nikdy nesundá z ruky. Noc jsme strávili na tajňačku (jako obvykle) u jednoho z kempů Mardugal.

Už bylo na čase najít nějakého toho krokodýla, teda alespoň takového, o kterém bychom věděli. Od jedné ze strážkyň parku jsme se dozvěděli, že „Gunlom“ (první místo, kde jsme se koupali) byl uzavřen z důvodu odchytu krokodýla. No asi jsme měli celkem štěstí, že neměl hlad. Vypravili jsme se s průvodkyní s chlupatýma nohama do kusu deštného pralesa podél Aligator river (řeky). A co myslíte?Byli tam. Rozpláclí na břehu řeky čekající na turistu s foťákem, kterému nebude fungovat funkce přiblížení.

Nikdo z naší výpravy sice sežrán nebyl, ale krev jsme cedili solidně. V deštném pralese totiž žije nespočet druhů komárů, jejichž velikost se pohybuje od prcků velikosti octomilky až po 2centimetrové sosavce. Jediné co mají stejné je chuť k jídlu. Nastříkaní nejsilnějším repelentem a stále obaleni komáry jsme pochopili, proč si naše průvodkyně neholí nohy. Michal měl stejnou výhodu, ale jen na nohou. Když po 40minutovém okruhu vylezla výprava zpět na parkoviště na sluníčko, byli všichni opuchlí a mátožní jak po dárcovství krve. Vlastně ne jak.  Každý tam pár deci nechal.

Další prohlídku jeskynních maleb a aboriginské země jsme absolvovali s průvodkyní v „Ubirr“. Parádní prohlídka s dalším romantickým západem slunce.

Večer ještě absolvovat presentaci v Jabiru s názvem „šestero ročních období“, přespat na skládce zeleného odpadu a druhý den zamířit do info centra Bovali. Mobilní signál je v parku velkou vzácností a my potřebovali zařídit naše letenky z Austrálie. Po pár hodinách bylo vše hotovo a my se vydali na naší poslední zastávku. Billabong „Mamukala“ známý jako místo kam přilétají ptáci z celé Austrálie nezklamal a my se vydali dál cestou z parku na Darwin.