Rozkaz zněl jasně. Vidět klokana a koalu. Už bylo na čase. Je tomu přesně 9 týdnů, co jsme přistáli na australské půdě a stále ještě jsme neviděli jeho symbol – klokana!!! Ve víru všech událostí (práce práce práce  ) a hlavně ve víru velkoměsta se klokan hledá dost špatně. To na naší omluvu….

Nebudete tomu možná věřit, ale na Gold Coast od pondělka (slušně řečeno) prší a prší. A taky je zima. A taky fouká vítr (lépe řečeno nesnesitelný vichr). Takže pohoda. „Úplně ideální počasí na výlet do národního parku“, řekli jsme si ráno při pohledu z okna. Nevadí. Naše odhodlání bylo silnější než vítr a déšť. Jdeme do toho. Kola necháme doma (přece jenom, než bychom tam dojeli, byli bychom mokrý na kost) a vyrazíme autobusem (=>přidáme další dobrodružství k našemu výletu )

Kupodivu autobus přijel do zastávky, kam měl. Kupodivu včas a kupodivu jel tam, kam měl. Na místní poměry nevídaná věc. Za mírné asistence řidiče jsme vystoupili i na správné zastávce a ….KUPODIVU se před námi po pár set metrech chůze objevila brána do Coombabah national parku!!! Radostí jsme málem plakali. Fakt uvidíme klokana? První známka toho, že bychom mohli uspět, byla značka „pozor klokan“. Takže tu někde nějaký musí být? Nebo byl? Pak jsme našli klokaní bobek (nebo aspoň jsme strašně moc chtěli věřit tomu, že je klokaní, páč teda upřímně řečeno...nikdy předtím, jsme žádný neviděli).

A pak…. Klokan! Klokani! 3! Sice za plotem a hodně daleko, ale byli tam! Odhodlání vzrostlo. Na nějakýho narazíme určitě i zblízka, podrbeme ho za ušima a vyfotíme se s nim. Taková byla naše představa, dokud jsme za zatáčkou na jednoho nenarazili OPRAVDU zblízka. Teda…nevím jak Michal... ale já se fakt bála. Takovej kolkaní samec totiž ani trochu nevypadá na to, že by se chtěl nechat podrbat za ušima. A tenhle byl ještě k tomu všemu pěkně rostlý. Byl tak stejně vysoký jako já, na rozdíl ode mě ale všude samej sval. Stál uprostřed cesty a upřeně se na nás díval. Ani o skok neustoupil. A horníma packama dělal takové ty pohyby, jak když se boxer chystá na úder. Michal rozhodl, že nesmíme dát najevo strach. No tak jsem zavřela oči a schovala se za Michala...i se svým strachem :-). Klokan se toho asi...ehm... zalekl, unaveně se na nás podíval a ještě unaveněji odhopsl na stranu. (Až později jsme si přečetli, že pro klokana je prvotní pohyb strašně energeticky náročný, tak s ním vyčkávají do poslední chvíle. A taky, že mají spoustu blech – to k těm boxérským pohybům)

No a od té zatáčky dál to byl všude samý klokan, klokanice a klokáně. Všude se povalovali, přežvykovali a koukali.... až jsme si chvílemi nebyli jistí, kdo že to vlastně přijel koukat na koho. (Byli jsme přeci jenom malinko v menšině).

Takže první K splněno.

Postupovali jsme dál a dál až jsme se ocitli na „koalí stezce“. No, už jsme si skoro začali odškrtávat za 2). Na koalí stezce přece musíme nějakou tu koalu aspoň zahlídnout. Nebudu to protahovat. Prošli jsme jí tam a zpátky a NIC. Ani jedna. Jediné, co jsme si odnesli, byla bolest za krkem z toho věčného koukání do korun blahovičníků. No nic, příště... Smutně jsme se začali vracet zpět. Bohužel jsme si ale vybrali stezku mokřady. Lépe by na ní sedělo „komáří stezka“, takže nám přibylo pěkných pár štípanců od místních komárů útočících strategicky a v hejnech. Ano,ano, táhne nám na 30 a n e m ě l i jsme repelent. Tak jsme si nechtěně odškrtli třetí K. A jdeme nakupovat, hoooodně velkou láhev repelentu :-)