Po T-tree oilové lázni jsme zamířili k Banánovým plantážím. Speciálně jedné, jejíž majitel se rozhodl přilákat turisty tím, že na svých plantážích postavil zábavní park a před vchod tunový betonový banán. Proč ne. Prošli jsme si skywalk banánovými plantážemi, dali si chlazený banán obalený v hořké čokoládě a oříškách, koupili banánové máslo a vyrazili dál na cesty.

No, o CESTĚ bychom se měli ještě zmínit. Už od Gold Coast putujeme po silnici zvané Pacific highway. Každý v angličitně jen trochu znalý by čekal dálnici, zvlášť v Australii, kde je místa dost. Chyba! Přirovnat se dá tak k hlavnímu tahu mezi Hradcem a Náchodem. Jeden pruh a všude kamión. Sem tam se kolem většího města vyskytne kilometr dva dvouproudovky. Ale status dálnice by to v Evropě teda ani tak nedostalo.

Nicméně, po té dálnici jsme se dokodrcali skoro až do Coffs Harbour. Rozhodli jsme se využít skoro jediného legálního místa na přespání v autě „Rest Area“, která se z většiny nachází u „dálnice“. Úplně se mi to slovo příčí, když si vzpomenu na tu rozpadlou okresku. První nejbližší byla v malém městečku Woolgoolga. Vypadalo to slibně do chvíle, než jsme i na tomto místě objevili nápis „NO STAYING OVERNIGHT“. Takže zase spaní v zastrčené uličce. Ráno nás odměnilo parádní pláží a snad ještě lepší vyhlídkou nad mořem na Solitery Islands a údajně i migrující velryby(neviděli jsme, protože nebyl správný měsíc..).

Coffs Harbour byl od banánové plantáže co by wallaby poposkočil. Těšili jsme se na toliko oslavované romantické molo a pláž. Jenže! Daleko větší dojem na nás udělala místní rybárna v docích s čerstvě nachytanými mořskými potvorami, kde jsme si koupili pro nás neznámou rybu (prostě nás lákala a cedulky se jmény chyběly, halt market je market a ne supermarket:-). A taky nás dostalo capuccino z kavárny na breakpointu – asi nejlepší, co jsme kdy pili!

Z Coffs jsme se již za tmy (nevím, jestli jsme už zmiňovali: tma tu padá hrozně rychle!) vypravili dále po pobřeží a rozhodli se přespat ve městečku Mylestom.

A tak přišel na svět náš první ilegální pobyt v capmu. No co, byl zavřenej , když jsme přijeli:-) Ráno jsme (náhodou) zase před otvíračkou odjeli. No co, měli jsme naspěch :-) Posnídali jsme u nádherného břehu řeky Bellinger a jali se šplhat do kopců Velkého předělového pohoří. 

Šplhání (a že nebylo krátké) stálo určitě za to. Dojeli jsme až do národního parku Dorrigo, kde se člověk může projít jedním z posledních kousků deštného pralesa v Austrálii. Tak jsme to samozřejmě využili, nazuli pohorky (konečně!:-)) a vyrazili. Pravda, mezi místníma jsme vypadali trochu nemístně (všichni samozřejmě zůstali v žabách), ale my se tolik těšili! :-) No a pak jsme šli 15 kilometrů opravdickým pralesem! Těžko popisovat. Neuvěřitelná zelená a ještě neuvěřitelnější obrovské stromy plné neuvěřitelných ptáků, vůní a zvuků. Neuvěřitelného hada ani pavouka jsme naštěstí nepotkali.

Trošku nám tu procházku jen kazil fakt, že Michal si den před tím, ve vlnách, zablokoval krční páteř, takže se mu trošku těžko hledí vzhůru :-).

Ven jsme se dostali opět za soumraku (asi už to ani jinak neumíme) a rozhodli se přenocovat na místním parkovišti. Přidala se k nám ještě partička holek z Evropy, tak jsme si zase jednou dali společenskou večeři. V noci nás bavili melouni (pozn.  ve skutečnosti se jmenují pademeloun nebo tak nějak – jsou to takoví malincí klokani nebo možná spíš velikánské krysy, které skáčou), bučící krávy (bučeli fakt hrozně nahlas) a zima. I když ta tak moc zábavná nebyla. Na řadu přišli i Klářiny záložní deky (původně deky, později přehozy na gauč v bytě a nakonec opět deky). Po ranní camping sprše ze střechy auta (máme mobilni sprchu) nám už ale zima venku ani nepřišla.

Ráno nám paní v návštěvnickém centru poradila, že v městečku je trh. Tak jsme tam hned pádili a zamířili ke stánku s místním ovocem. Zatoužili jsme po banánech a pár si jich koupili. Když nám pan udřený farmář řekl cenu, padli jsme do mdlob a nakoupili hnedle dvojnásobek a k tomu ještě víno a avokáda. A za to všechno si řekl pár dolarů. Chudák jeden udřená. Ale – proč o tom píšeme- ty jeho banány se nám totiž staly dalším neuvěřitelným zážitkem. Nikdy jsme snad neměli nic tak dobrého! Bylo nám je líto jen kousat a polykat, tak jsme je radši cucali:-)

No a teď už jsme zase na pobřeží. V Port Macquarie. Čekáme, až se nám uvaří voda na těstoviny, zaháníme Guanas a chystáme se dál!