Den 72 až 76

V Severním teritoriu jsou dvě „must see“ místa. Kakadu a Litchfield National Park. A protože jsme správní túristi a nechceme nic propásnout, musíme i do Litchfieldu.

Přespali jsme na posledním odpočívadle před vjezdem do parku. Už od sedmi ráno nás budily zástupy autobusů, karavanů a osobáků, které mířily dovnitř. Dostali jsme strach....

Náš strach se bohužel vyjevil jako opodstatněný. Silnice byly přeplněné a turisté lační. Dalo se to čekat – park je menší a z Darwinu sotva dvě hodiny cesty, takže pro cestovky ideální a výdělečná destinace.

Vstupní branou do parku je město Batchelor. Taková malá díra, kde nic, tu....Karlštějn! Málem nám vypadly oči z důlků. Vážně, uprostřed parku si tam tak stojí. Vybudoval ho v sedmdesátých letech jakýsi Bernie Havlik ... asi jako postesknutí nad rodnou hroudou.

Auto jsme nechali stát skoro na křižovatce a začali jsme se u hradu vesele fotit, čímž jsme strhli ostatní turisty. Znáte to- takový dominový efekt- co kdyby to náhodou bylo něco důležitého a já s tím neměl fotku? Že nevím co to je? Neva, usmívej se mámo!

Na další zastávce jsme se k focení naopak přidali my. U silnice bylo vystavěno odpočívadlo s pozorovatelnou tzv. Magnetic Termite Mounds. Popravdě, už jsme na našich cestách viděli pohromadě termitišť daleko víc a větších, ale...když už tam měli to odpočívadlo....

A protože nám bylo horko, rozhodli jsme se zajet na koupačku k Florence Falls. No přátelé, takhle jsme si nějak představovali australské turistické peklo. Hlava na hlavě, opilí baťůžkáři skákající z vodopádů... Ale co, my se potřebovali hlavně umýt a času jsme měli dost... Ve čtyři odbyly hodiny a turisti se vrátili do svých autobusů. A my si konečně užili trochu té australské samoty (i když i tak jsme tam sami nezůstali).

Druhý den jsme ve snaze uniknout hordám turistů vyrazili na cestu vhodnou jen pro náhon 4x4 k Tjaynera Falls. A vyplatilo se. U vodopádů jsme byli prakticky celé odpoledne sami. No...možná k tomu maličko přispěl fakt, že cesta k vodopádům vedla přes řeku, kterou bylo potřeba tak trochu přebrodit. Drobek se vykoupal, Michal se vyřádil, Klára zavřela oči a všichni byli šťastní.

Báli jsme se zůstat na místě a přespat. Co kdyby nás nachytal ranger? Nakonec nám ze šlamastiky pomohl Drobek. Rozhodl se totiž nenastartovat. No co... aspoň jsme měli dobrou výmluvu, proč jsme tam přes noc.

Ranger naštěstí nepřijel a náš milovaný jump starter (náš žlutý robůtek 3v1 –kompresor, náhradní baterie s kabely a výstražná světla) naštěstí  pomohl a my mohli vesele vyrazit zpět směr Stuart Hwy. Na ní jsme našli opět útočiště na hezkém odpočívadle plném kemprů. Bohužel jeden z nich si s sebou vzal kytaru. Tento samotný fakt by nijak nevadil, naopak...kdyby se dotyčný nerozhodl zpívat. Co naplat, naučili jsme se už spát v lecjakém „hluku“.

Drobek se nás asi rozhodl trošku škádlit. Proto asi dal druhý den dovolenou oběma dvěma blinkrům a výstražnému světlu. Silnice k Butterfly Gorge byla naštěstí skoro prázdná, ale i tak se blinkry občas hodí. Michal zjistil, že je to jen pojistka, náhradní nemáme, ale koupíme. Do té doby bude Klára mávat. Takže můžeme zahýbat jen doleva.Teda.... jestli jí Michal nedonutí běhat s červeným praporkem před autem....

Ale co nás nečekalo? Naše oblíbená cedule: cesta k Butterfly gorge zavřena. Co se dalo dělat, museli jsme strávit dva dny jen válením u horkých pramenů. A že teda horký byly! V některých místech řeky kam vytékaly, se dalo horko těžko přejít bez popálenin.

Váleníčko bylo pěkné, ale co naplat, musí se dál, pojistky čekají.