Den 48 až 55

Dále jsme se rozhodli pokračovat k Alice Springs po cestě zvané Larapinta Drive, neboli loop (kdo by se tady vyslovoval z dlouhými názvy, že?). Cesta k odbočce na ní byla předlouhá, a tak jsme raději přespali v místě zvaném Courtin´s Springs. Dříve se to místo jmenovalo Stalin´s Springs. Původní zakladatel roadhousu totiž Stalina obdivoval, ale v sedmdesátých letech se i do těchto končin doneslo, jakže to s tím pánem dopadlo, tak to tu raději přejmenovali.

Jedním z hlavních důvodů, proč se lidé na kamenitý a prašný loop vydávají je King´s Canyon. Vlastně se jedná o pořád stejný veliký kus pískovce jako u Kata Tjuta nebo Uluru, jen tady zapůsobil zub času trochu jinak a zanechal za sebou krásný obrovský rozvrásněný kaňon. Dokodrcali jsme se k němu v pozdním dopoledni, a rozhodli se tak projít si jen krátkou trasu na dně kaňonu, s tím že dlouhý track po horním okraji si necháme na zítřek. No, jsme asi pěkní srabi, protože nedlouho po nás dorazil zájezd ruských turistů, které jejich průvodce hnal na ochoz západ slunce, nezápad slunce. Tak nevíme, nejspíš to tam chudáci museli, v těch ponožkách a sandálcích v rámci dodržení časového plánu, celkem proběhnout...

Po noci strávené pod blikající lampou (chcete-li zůstat bdělí, můžeme vřele doporučit) jsme se vydali zpět do kaňonu. Tentokrát jsme se ale vydali strmě vzhůru.

Na vrcholu se nám naskytl dechberoucí výhled na dno kaňonu. Ještě více dechberoucí byla představa, že se po většinu cesty procházíme po velkých deskách pískovce, které jsou vysuté. Ale co, k poslednímu známému sesuvu došlo podle informačních tabulí ve třicátých letech minulého století, tak snad nebudeme mít takovou smůlu, ne?

Vítr a voda si tady s pískovcem pohráli tak, že místní skály vypadají jak obrovské včelí úly. Místní je nazývají Lost City, ale my fakt čekali spíš tu včelu...

Dál loop pokračuje přes aboriginské území. K jeho průjezdu si člověk musí obstarat povolení. Zaplatili jsme za povolenku 5 dolarů, dostali potvrzení a tradá. Ale nemyslete si... žádné aborigince jsme doma nenavštívili. Povolení se totiž týká jen průjezdu, nikoliv „sjezdu“. Kdybyste chtěli do nějaké z jejich osad, museli byste si zařídit ještě jiné povolení nebo lépe, zaplatit nějaký turistický zájezd. Nezvané bílé tváře tu rádi nemají.

Na prvním odpočívadle s výhledem na kaňon se nám zalíbilo natolik, že jsme se rozhodli tu přenocovat. Abychom dokreslili správnou „outback“ atmosféru, rozdělali jsme oheň....křesadlem! Ne, že bychom neměli sirky, ale hrozně jsme si to chtěli zkusit :-) K večeři byly zase jednou pravé ohnivé topinky (z toasťáku). Jooo, ještě buřt a pivo... ale to jsme zase někde jinde, což?

Ty topinky nás nadchly natolik, že jsme si je udělali i k snídani a vyrazili do díry, kterou po sobě zanechala pradávná kometa. Krajina se změnila-MacDonnall Ranges se tyčili v dáli a kolem nás nádherné rozlehlé zelené planiny.  Najednou kde se vzali, tu se vzali divoké koně. Sedli tam dokonale. A sami taky byli dokonalí. Hrdí, vznešení, nespoutaní...vydrželi bychom na ně koukat hodiny.

Nakonec jsme se odtrhli a vyrazili a... ouvej. Píchlé kolo. No nic, už víme jak na to. Tentokrát jsme si to vyzkoušeli u těch zadních. Tak snad naposledy :-)

Bez rezervy se nám po kamenité cestě jelo o poznání... hůře. Drobek si sice vesele poskakoval dál, ale nám bylo trošku ouzko. Nicméně jsme se rozhodli na písčito-kamenitý track vedoucí ke Gosse Bluff sjet. Podruhé jsme naštěstí nepíchli a určitě to za ty nervy stálo. Gosse Bluff vznikl dopadem komety před milióny let a podle některých to byl právě ten proklatý dopad, který zahubil dinosaury a jím podobné. Není se čemu divit. Musela to být docela pecka, když po sobě zanechala kráter 5 km v průměru. Docela nás zaskočilo, že takovou paseku nadělalo pár kousků ledu o hmotnosti několika gramů. Noooo....máme se na co těšit přátelé :-)

Nás teď ale více než budoucí zánik planety tížila chybějící rezerva. Před námi byla spousta krásných tracků do divoké přírody a pod autem píchlé kolo... Zkusili jsme zajet do osady Hermannsburg v naději, že nám třeba někdo kolo opraví. Našli jsme ale jen hrozivě vyhlížející ghetto aboriginců, kde i prodavačka v samoobsluze byla zavřená v kleci a obsluhovala přes ni. Takže nic, dál se nám riskovat nechtělo, tak jsme se rozhodli jet na zítří do Alice Springs a vynechat zbylé zajížďky.:-(

Naše představa byla jasná. Dojedeme do Alice, v prvním pneuservisu necháme opravit kolo a zbytek dne strávíme příjemným turističením. Realita byla takováto: v prvním pneuservisu nám příjemný týpek sdělil, že pneumatika má vzorek sjetý pod zákonnou mez, takže nám ji opravit nemůže. Hm.. co se dá dělat, řekli jsme si a otázali se ho za kolik by nám sehnal pneumatiku novou. Odběhl k počítači a vrátil se za chvíli s lítostným výrazem ve tváři. Prý to zaskočilo i jeho, ale ty naše pneumatiky jsou dost neobvyklé a cena dost vysoká. Když nám sdělil částku, padli jsme oba do mdlob. To jsme si taky mohli zjistit dřív...jelimani....

Tak začal náš lov na nejlevnější pneumatiky v Alice. Objeli jsme, co se dalo. Ceny se lišily, někdy až dvojnásobně. Nakonec nám kupodivu nabídl nejlepší cenu značkový servis na pneumatiky Dunlop. Nechali jsme tedy Drobka přezout a šli zahánět depresivní myšlenky pomerančem. Pomeranč nám dodal sil a odvahy a my se rozhodli vrátit se zpět a užít si alespoň rezervace Owen Springs, která byla na loopu k Alice nejblíže.

Owen Springs je široko daleko jediné místo, kde najdete vodu i v měsících parna. Původně jej pro bílé objevil cestovatel Stuart při své cestě napříč Austrálií. A prý mu zachránilo život. V jeho stopách pak šli telegrafní dráty z Adelaide do Darwinu a nakonec si tu Kidman otevřel první chovnou stanici v Northern Territory. Chovali se tu koně pro indickou armádu.

Nám se tu líbilo moc, nikde nikdo, tak jsme se tu utábořili hnedle na dva dny. Tábor jsme rozbili v řečišti, luxusně si zavěsili sprchu a postavili ohniště i s plotinkou :-) V celé rezervaci s námi byli snad jen tisíce ptáků a pár klokanů (ti se před námi po celou dobu zákeřně schovávali).

Uklidněni divokou přírodou jsme vyrazili do víru velkoměsta. Již z pneumatikové návštěvy nám ale bylo jasné, že Alice Springs nás asi nenadchne. Ráno jsme zašli do Desert Parku, který byl bohužel mimo náš rozpočet, a tak jsme si aspoň shlédli všechny videa z expozice ve foyé. Všimnul si nás místní prodavač lačný po informacích. Vyzpovídal nás (moc ho zajímalo Československo:-) a my na oplátku jeho. Konečně nám někdo osvětlil záhadu „melounů“, které rostou po stovkách kolem cesty a nikdo neví, co jsou zač (teda aspoň ty, kterých jsme se doposud ptali). Prý je sem zavlekli Afgánci spolu s velbloudy. Ti je prý jediní můžou žrát (velbloudi, ne Afgánci), jinak jsou jedovaté .... aaach jooo... a my se tolik těšili....

V Alice jsme tedy doplnili zásoby, vyprali domácnost a courli se po nákupní zóně. Zážitek vcelku odpudivý. Nákupní zóna je narvaná obchody se suvenýry alá klokan, bumerang a didgaridoo na všechny způsoby, ve všech barvách, tvarech, materiálech a účelech made in china. Jó business je business!

Tak zamávat, zavolat do Čech a zas hezky na cestu.