Den 44 až 47

Odjeli jsme od opálo-kopáčů směr dálnice. Ještě než jsme najeli, udělali jsme si malou odbočku, dle rad Australského tatíka, na lehce terénní cestu k Breakaways lookout.

Území je známe nejdelším plotem na světě, postaveným sdružením chovatelů dobytka, který bránil divokým psům a dingům zajít si pro strakatou večeři. Ze začátku bylo řízení v pohodě, ale po nějaké půlhodince jízdy do toho zasáhl další z romantických západů slunce. Tentokráte čelně.

Takže nezbylo než zastavit a dobrovolně si ho muset užít. Západy slunce jsou tu celkem rychlé, takže za nějakých 20 minut jsme Drobka opět nastartovali a s vypálenou žlutou skvrnou na sítnici našich očí se vydali dál. Dorazili jsme na jeden z kopců hrajících roli v aboriginském příběhu stvoření. Utábořili se na vrchu a užili si západ slunce po druhé.

Po spánku lehce zpřetrhaném vytím dingů jsme vyrazili dál. Cílem bylo Uluru/The Big rock (americký průvodce Rough ho popisuje jako horizontálně položený bochník chleba vertikálně nakrájený na plátky...by mě zajímalo, kolik američanů popis pochopí). Silnice k Uluru (zatím ještě Stuart Hwy) se táhne neskutečně rovně. Auto polyká kilometry, čas utíká a vám přijde, že jste pořád na začátku.

Před dalším západem slunce jsme zakotvili a noc strávili pod mostem :-) resp. v korytu jedné z vyschlých řek s nádherným okolím. Konečně přišla odbočka na Uluru. Nabrat benzín za dvojnásobnou cenu, koupit něco pitné vody a jedem po další nekonečně rovné cestě. Na severu jižní a v centrální „Northen Territory“ Austrálii není voda z kohoutku pitná a musí se nejdříve převařit. Buď se jedná o vodu z vrtu (lepší případ, který se občas i dá pít) anebo u benzínových pump vodu čištěnou (pokud vás zajímá jak čištěnou, je to voda z vrtu jednou použitá na místních záchodcích a umyvadlech, prohnaná přes čističku a opět načerpaná do nádrží). Jojo, s vodou se tu šetří.

Na večer už nás přivítal Yulara resort (malé městečko vybudované pro turisty lačné návštěvy Uluru, aby měli kde spát a aby si za to mohli i náležitě zaplatit). Jakožto chudí cestovatelé jsme se vrátili na přírodní odpočívadlo ležící 3 km zpět před cedulí národní park. Tentokráte jsme neposlechly rady Australského tatíka, který doporučoval odpočívadlo 10km před resortem, u kterého je možnost, pokud máte 4x4 přešplhat dunu, a mít tak naprosto soukromé tábořiště s výhledem na Uluru. Bylo to už moc daleko a my měli hlad...

Druhý den, naplněni nedočkavostí, jsme navštívili místní informační centrum. Věděli jsme, že je to jedna z největších turistických atrakcí Austrálie, ale vstupné do národního parku 25$ na osobu, nikoliv auto, nás trošku zaskočilo. Češi jsou národ vynalézavý a tak po půl-hodince bádání a debatování se šlo vyzkoušet, zda by se na místo oblečení, vešel pod půlku postele jeden z nás. Klára se nabídla, že to vyzkouší. Když už tam jednou byla, zabouchlo se víko kufru a jelo se. Ještě že se už nějaký ten rok používá v autě handsfree...nikdo tak na vás nekouká divně, že trpíte samomluvou. Ještě si krátce popovídat s paní u mýtné brány, zaplatit jeden vstup a rychle na nejbližší parkoviště, vytáhnout z kufru remcajícího pasažéra :-)

Uluru je jen jednou ze dvou atrakcí. Druhou je rozlehlé skalisko Katja Tjuta ležící jen 40km západně. Dali jsme si track plný kamenů, skalisek, potůčků, much, much a much. Bez klobouků se síťkou to v centrální Austrálii prostě nejde. I tak byla malá túra parádní. Všechno je tu hnědo rudé a vyprahlé. Uluru je pro aboriginský lid posvátnou horou, na kterou je vstup zakázán a to i pro ně samotné. Pokud na ní někdo umře, znamená to, že se bohové na své domorodce zlobí.

Dle vlastního svědomí se buď můžete na hladkou skálu vyškrábat a přidat se tak k davu asijských turistů nebo poslechnout přání místních a nelézt tam. Ročně průměrně umře při procházce po hřbetě hory 1 turista, takže bohové tu musí být naštvaní permanentně. Nechtěli jsme pokoušet štěstí, protože při případné nehodě by ztráta znamenala 50%, což je pro nás moc. Horu jsme obešli, ohmatali zespoda a nafotili, co šlo. Protože boky hory nesou svými tvary a útvary aboriginské příběhy z časů snění, není občas povoleno fotografovat. Tak schválně. Kteroupak část lidského těla vám připomíná tenhle útvar? :-)

Kousek od Uluru je vybudované speciální parkoviště pro západy slunce. Rychle jsme zabrali jedno z posledních míst. Klára na kapotě, Michal s foťákem na střeše a show s názvem „barevné Uluru“ mohla začít.

Takhle to začíná (17:44)

a dál (18:17)

a potom (18:31)

a pak (18:38)

a už to jede (18:40)

z kopce (18:41)

teda kopec (18:44)

asijské foťáky cvakají (18:52)

už to bude (18:57)

a zapadlo za kopečky (18:59)

Druhý den bylo cílem velké praní. Naše otázka, kde je tu veřejná prádelna, chlapíka z Indie pracujícího na informacích celkem zaskočila. Zeptal se, kde tu bydlíme a po odpovědi, že nikde, byl v koncích. Prádelny nejsou v resortu veřejnou záležitostí, a pokud si chcete vyprat, musíte být obyvatelem kempu nebo hotelového komplexu. Vlastně nám odpověděl, protože jsme se vypravili přímo do místního kempu. Tvářili jsme se jako zájemci o kempovací místo a během návštěvy jsme vyprali, co šlo, včetně sebe. Zabrali jsme na 4h dvě pračky a půlku šňůr na sušení.

Všechno poskládat, ustlat, zamávat magickému kameni a jelo se dál.