Den 27 až 29

Cestovaní a spaní v autě má určitě svůj půvab.

Například nikdy nemusíte řešit, kde budete večer spát. Zastavíte, přelezete sedačku a jste v ložnici :-) Tedá ... když se tam zrovna zastavit dá, a když se tam zrovna spát smí (naše spací dobrodružství by samo o sobě vydalo na jeden článek, tak možná někdy...).

A dalším půvabem jsou rána plná překvapení. To jsme se vám takhle jednou vzbudili na Novém Zélandě. Ne fakt! Nám se to taky zprvu nezdálo, ale... Večer před tím jsme dlouho projížděli zelenými lesy Victorie, bohužel opět po setmění, dokud jsme nenarazili na příhodné odpočívadlo pár desítek metrů od silnice. Vytušili jsme, že pod námi teče řeka, ale to bylo vše, co se dalo v té černočerné tmě rozeznat. Teprve ráno jsme zjistili, co zůstalo našemu zraku skryto. Všude kolem nás se kulatily zelené kopečky, pod nimi tekla řeka a na nich se pásli ovce. Když jsme vylézali z ložnice, přišli jsme si spíš jak Hobiti vylézající z nory. Teprve cedule u silnice s nápisem New Zealand Hills nás probrala ze sna (a zároveň vysvětlila, jak se věci mají).

Počasí stále stálo za prd (tzn. pršelo a pršelo), ale i přesto jsme se rozhodli vydat do Národního parku Wilsons Promontory. Nelitujeme, naopak!

Wilsons Promontory je malý výběžek na nejjižnějším bodě celého kontinentu pokrytý buší, deštným pralesem, skalnatými kopci a nedotčenými divokými plážemi.

Nakonec jsme se rozhodli zůstat i přes noc, protože jsme se té nádhery nějak nemohli nabažit. Ty panorámata!!! Doufáme, že nám nikdy nezmizí z paměti, protože by to byla velká, ale opravdu velká škoda! Za ty dva dny jsme stihli dva kratší tracky, ale dalo by se tam chodit klidně 14 dní.

Navíc místní tábořiště (výrazně levnější než kemp) bylo naprosto luxusní, a tak jsme se zase po nějaké době cachtali ve sprše s teplou vodou. Jupí!!!  

Další velká věc bylo setkání s vačnatcem jménem Wombat.

Normálně tyhle potvůrky vylézají až v noci, ale tenhle musel být vyloženě hladový, protože k naší velké radosti krmil za denního světla. Trhalo nám srdce odtamtud odjíždět, ale musíme dál.

Hned další zastávkou bylo Melbourne. Nic jsme od něj nečekali a taky jsme se vlastně ničeho nedočkali. Nejspíš je to pěkné místo na žití, ale kde nic tu nic. Jednodenní turista do jeho tajů asi proniknout nemůže. Viděli jsme jakousi obludnou budovu na Federation square, která vypadala, jako kdyby upadl architektovi hotový model na zem a jemu se ho už nechtělo přelepovat; kus zdi bývalé věznice a viktoriánskou tržnici Queen Victoria Market.

V tržnici jsme se ocitli právě včas, při zavíračce, takže jsme jednoduše přišli ke dvoum tajemným pytlíkům plných ovoce za jeden dolar. Indický trhovec vyřvával „vše za dolar!“ a před ním ležela bedna plná zavázaných pytlíků, které rychle mizely. Nebyl čas, ztrácet čas! K našemu překvapení v jednom bylo 6 naprosto výborných banánů Lady fingers a v druhém asi stejně tak mandarinek.

Naši trhovci se mají hooodně co učit... Lepší vyprodat za dolar včas než prodávat přezrálé. Nakonec jsme se projeli místní historickou tramvají a po západu slunce se vydali na St. Kilda Beach. Našli jsme tam, co jsme hledali. Po soumraku se totiž na místní molo uchylují Tučňáčci nejmenší, aby tu přečkali noc. Procházet se s tučňákem po mole ...  a navíc v Austrálii to jsme vážně nečekali :-).