Protože tu pro nás bylo ze začátku spoustu nejasných věcí, zařídil jsem se podle hesla „lína huba, holé neštěstí“ a ptal jsem se. Ptal jsem se pořád a na všechno. Speciálně naší asijské administrativní pracovnice „Rioko“, která mě už po dvou dnech znala jménem, zdravila po příchodu a teď když ustaly mé časté otázky, se přede mnou přestala schovávat. Díky věčným otázkám pro nás byly k dispozici speciální kurzy s certifikáty na jejich konci + vše zadara (pro přespolní stojí od 160$ do $450 na hlavu). Díky tomu máme certifikát na uklízeče, kuchyňské podrž tašky, číšníky a průpravu na to jak obměkčit budoucí zaměstnavatele. Ještě na nás čeká kurz „BARISTA“ (obsluha profi presovače a příprava kafe dle libosti). Když už se mi povedlo asi po 20-té překvapit Rioko u jejího stolu (je v rohu místnosti a tak nemá kam utéct), zeptal jsem se na kurz BARISTA. Nasadil jsem úsměv „od ucha k uchu“ ve stylu hladového žraloka. Jen mě zahlédla, jak se blížím, celá zbledla. Chvilku jsem se vyptával - za použití diplomatického talentu a přesvědčovacích metod chudého studenta se mi povedlo stlačit cenu ze $160 na $50. Na míň už jít nemohla, páč 50 tak pokryje náklady na kafe, které během 3hodinového kurzu provaříme. Nicméně je to pořád 100 doláčů za 2, což pro nás v tu chvíli byly zbytečně vyhozené peníze, takže po 10ti minutovém boji jsem jí oznámil, že jí moc děkuju, že je to super cena, ale že s tím ještě chvíli počkám. :-)

Australani jsou EASY GOING a stále usměvaví, ale i tak se člověku občas podaří donutit je k zamračení.