Den 63 až 64

Jak jsme se po dálnici Victoria přibližovali prvnímu většímu městečku, ubývaly i baobaby. Po cestě se objevil jeden slibný adrenalinový zážitek v podobě autobrodu řeky Victoria. Klára terénní cestu k němu ještě zvládla, ale při pohledu na lehce rozvodněnou řeku se postavila před auto a průjezd zatrhla. Nepomohly ani Michalovi logické argumenty.

Sám dobrovolně musel uznat, že by to bylo příliš nebezpečné vzhledem k tomu, že Drobek není obojživelník a jelo se dál. Do Katherine jsme nechtěli přijet na noc a tak jsme se utábořili na prvním odpočívadle postaveném pro táboření kempařů resp. kočovných důchodců a vmáčkli jsme se na první volné místo. Na tomhle místě bych měl asi trochu lépe popsat australského důchodce. Důchodci v Austrálii se dělí na tři skupiny:

1-Šetřílek(důchodce, který za svůj život našetřil na důchodovém spoření a prodal dům) - za peníze si kupuje dům na Bali i se služebnou

2-Kočovník(ten který nijak zvlášť nešetřil, ale za svůj život dokázal splatit dům i s pozemkem, který ovšem obratem prodal) – kupuje „motorhome“ nebo přívěs velikosti úměrné množství utržených peněz a doživotně cestuje po Austrálii dle měnícího se počasí. Kempoviště opouští brzy ráno, aby si zabral co možná nejlepší místo na kempovišti dalším. V praxi to vypadá tak, že ve tři odpoledne jsou odpočívadla plná karavanů a druhý den v 7 ráno jste na odpočívadle sami. Při troše štěstí vám zamávají poslední opozdilci.

3-Standard(vypadá, zcela normálně, žije na jednom místě a karavan si půjčuje jen občasně)

Naše spokojenost trvala jen do chvíle, než za námi přišla menší postarší paní s vyboulenýma očima tak, že se trochu podobala papiňáku. Nuceně se na nás usmála a naléhavě nám sdělila, že by bylo dobré zaparkovat o trochu dále od jejích slunečních kolektorů, aby nám nepřekáželi v chození. Další věc, podle které poznáte důchodce kočovníka. Bez slunečních kolektorů by totiž pravděpodobně nebyl schopen uživit lednici, domácí kino se satelitním přijímačem, bytovou klimatizaci a mikrovlnku. Protože nám 2m přišli dostatečná vzdálenost, poděkovali jsme ji za starost a sdělili jí, že pro nás je ta vzdálenost dostatečná. To byla chyba...V Austrálii vám skoro nikdo neřekne nic přímo a o ničem tu neřeknou, že je špatně. Například nechutná vám jídlo? Řekněte hostitelce, že to bylo dobré „good“. Chutnalo vám? Superlativy jako vynikající, úžasné, delikátní atd. nešetřete. Záhadou mi zůstává „lovely“(něco jako „okouzlující“), protože ho používají stále a všude. Takže po Michalově odpovědi bylo na papiňáku vidět, že obsah je již uvařen. Jen se jí začala klepat brada, oči ještě více povylezly a myslím, že i trochu té páry z uší tam bylo. Dobře si pamatujeme, co za paseku udělá papiňák, když se roztrhne a tak jsme radši rychle skočili do auta a našli si nové místečko na kempovišti. Bez přívěsu to není zas takový problém... Druhý den po snídani, na opuštěném odpočívadle, během které jsme přivítali 2 nově přijíždějící kempaře, bylo na řadě Katherine.

 Po příjezdu do města nás hned na začátku přivítal další baobab. Naštěstí ani jeden z místních baobabů nebyl nikterak povedený, dokonce se téměř nelišil od okolních stromů, takže jsme našeho výletu za těmi opravdovými baobaby nelitovali.

Omrkli jsme místní park „Low level park“ a na břehu říčky zahájili akci pryč s vlasy. Michal se na chvíli stal atrakcí pro okolní přihlížející, kteří pravděpodobně hledali skrytou kameru. Jakmile bylo dokonáno, zamířili jsme přímo do místního vřídla (Katherine Hot springs), které mělo příjemných vlažných 32°C. Kolem rostly palmy a voda byla křišťálově průzračná. 

Na chvilku máčení jsme se ocitli v ráji. Atmosféru posmrtného života jen dokreslovalo 10 staříku a stařenek, kteří se tam máchali s námi :-)

Protože jsme se přiblížili k Arnhemské zemi, nastal nejlepší čas na nákup místní trubky neboli didgeridoo. Byla neděle a všechny obchody byly bohužel zavřené. Tedy skoro všechny. Našli jsme nějakého chlapíka, který didgeridy přeprodáva. 15 minut jsme funěli do jedné po druhé a nakonec vybrali jednu parádní, ale k nákupu nakonec nedošlo. Chlapíkovo moto bylo „cenu určuje zvuk“ a protože se nám zvuk líbil, nasadil cenu, po které ztratila na kráse i lesku.

Další den jsme dorazili k Editiným vodopádům (Edith Falls) a vyškrábali se krátkým prudkým výstupem k hornímu jezeru. Parádní koupačka a opalovačka.

Po 2 hodinách lenošení u vodopádů došli dva raci k autu, dali vyvětrat pohorky na střechu auta, nacpali si pupany, doplnili vodu a jelo se dál. Dorazili jsme do 70km vzdáleného Pine Creek, poslední to zastávkou před Kakadu parkem, kde jsme okoukli místní zlaté doly. Nějaké to zlato bychom ještě rádi vyšťourali, ale doly jsou bohužel zavřené a zatopené. Tak jen doplnit Drobku nádrž a frčíme dál. Jó to by bylo moc jednoduché...Co může člověka překvapit, když doplňuje benzín? Představte si krásný den. Vylezete z auta zaparkovaného u stojanu benzínové pumpy, odšroubujete víčko nádrže, zastrčíte pistoly do nádrže a zmáčknete spoušť. Chvilku to potrvá a tak se kocháte okolím. Něco je na tom výhledu špatně. Pohorky! Bohužel stále na střeše, ale už jen ve třech. Skočili jsme do auta a vyrazili zpět k vodopádům takovou rychlostí, až si museli okolní myslet, že jsme tu pumpu vykradli. Byl to závod s časem, protože za hodinu se mělo stmívat a bota by noc určitě nepřežila. Koukali jsme se zprava do leva a jeli jako draci. Tohle půlhodinové cvičení krční páteře bych nikomu nepřál. Pár protijedoucích řidičů muselo celkem slušně znervóznět, jak jsme na něj kroutili hlavami. Nezávidím práci tenisovému rozhodčímu. Po 50km stále nic. Šance, že se s Klářinou botou ještě shledáme, byly malé, ale nevzdali jsme to. 2km před parkovištěm u vodopádů stála v celé své kráse na krajnici. Byla to vzdálenost, po kterou se bota musela podrážka tkaničky držet střechy než jí došly síly.

Celí rozradostnění jsme si našli nejbližší kemping na cestě zpět do Pine Creek a dál do Kakadů parku. Na podruhé to snad vyjde...