Den 15 až 19

Sydney bylo velké. Velké ve všech směrech.

Příjezd do města byl pro nás docela šok. Dálnice přešla z okresky do opravdové tříproudé Highway, všude samý nájezd a sjezd... no, co vám budeme vyprávět, sjezd na kemp jsme minuli dvakrát v obou směrech...

Prvnímu výletu do města předcházely „velké“ přípravy (a také velké praní - po třech týdnech pračka, kdo by toho výdobytku nevyužil). Nadešel totiž čas, kdy už jsme nevyhnutelně museli zažádat o vízum. Michal na Gold Coast dokončil svá studia (v jeho letech to už stejně bylo na pováženou:-) a Klára ho už tak nemůže doprovázet na jeho cestě za poznáním. Museli se z nás tedy stát turisté. Peter z agentury AOL, která nás sem dovezla, nám v únoru poslal, co je k žádosti všechno třeba. Při odjezdu z Gold Coast jsme tak museli nashromáždit potvrzení snad i od sousedů, že chodíme spát včas a nezlobíme. Ale všechno jsme měli, samotnou žádost vyplnili pečlivě a pravdivě (???) a itinerář cesty rozpracovali po dnech. Před půlnocí jsme byli připraveni rozdrtit imigrační. Schůzku jsme měli domluvenou na druhý den ve tři, takže času bylo habaděj. Ráno jsme si pěkně přispali a vydali se do města. Potřebovali jsme ještě něco vytisknout, tak jsme se rozhodli zastavit se v pobočce AOL. Čirou náhodou jsme se tam potkali právě s Peterem, který nám celý půlrok zodpovídal naše všetečné otázky. Tak jsme se mu pochlubili, co máme v plánu, on se podíval na hodinky a trochu zblednul. Jestli se prý může na ty naše papíry podívat. Byli jsme si jistí svou dokonalou přípravou... což se ukázalo jako přehnaná sebedůvěra.

Tak za prvé: dotazník vyplněný modrou barvou .... kde jsme sakra nechali hlavu, když jsme tu propisku brali do rukou?; za druhé: bod 14a: pobývali jste v posledních pěti letech na území jiného státu déle než 3 měsíce? No. A už bychom letěli.

Zkrátka a dobře, všechno špatně. Úřednický šiml nám už už řehtal do obličeje. Naštěstí nás opět zachránil náš rytíř v zbroji Peter a během pár minut nám oboum vyplnil dotazníky (ne, že by nám to trvalo 3 hodiny). My už mu to jen podškrábli, vytiskli potřebné doklady a mazali. Za námi se ozvalo „Držte se“ a nám se z rázu nějak podlomili kolena.

Budovu imigračního v Sydney není těžké najít. Všude samý asiat a středoevropan :-) Se stáhlým žaludkem jsme ještě naposledy probrali odpovědi na možné otázky a směle vykročili do kukaně 13 C, kde na nás čekala neusměvavá paní jihoasijského původu. Oba dva nás sjela pohledem a začal výslech. Z nám neznámého důvodu byl křížový výslech směřován jen na Michala. Michal se nedal, bojoval do poslední kapky potu, odrážel útoky, vracel pádné argumenty a předkládal dokumenty. Po pár minutách paní došel dech. S úsměvem se na nás podívala a zeptala se, jestli je nám jasné, že takové zamítnutí žádosti je pro ní daleko jednodušší než její přijetí. Krev nám tuhla v žilách. Nicméně to asijské slunce mělo asi dobrý den, takže se prý rozhodlo, že nám ho udělí. Radostí se nám chtělo vyskočit ze židle, ale zachovali jsme dekor. Potom už jsme na ní jen hodinu koukali, jak přebouchává celý náš formulář do počítače, joooo technický pokrok je tu znát na každém kroku. Skoro s radostí jsme zaplatili ty nekřesťanské peníze a už jako turisté jsme vykročili do ulic Sydney.

Naše další kroky směřovali, kam jinam než, do přístavu k opeře. Došli jsme k ní už za stmívání, sedli do trajektu do Manly a hezky si ji prohlédli ze všech stran. Je snad ještě krásnější, než je na pohlednicích.

Další dva dny, které jsme měli na Sydney, nám bohužel propršelo. No a suma sumárum tam toho zase tolik k vidění není, takže jsme se rozhodli vrátit zpět do divočiny a vyrazili dál směrem na jih…