Den 37 až 38

Městečko Murray Bridge bylo ještě menší, než jsme si mysleli. Krom řeky a starého kolesového parníku tu není nic k vidění. Snad jen Drobek začal mít od tohoto městečka spoustu sourozenců. Denně potkáme minimálně 4.  Doplnili jsme stravu pro nás i pro Drobka a vyrazili do Adelaide Hills, rodné to oblasti Klářiny bývalé německé zaměstnavatelky. Pověsti nelhaly a my se ocitli v turistickém německém městečku Hahendorf.

Německý nápis kam se podíváš, eukalypty nahradili javory a jakokaštany, všude upoutávky na německé pivo a tamní víno. Něco tu ale bylo přeci jen špatně. No jasně...všichni tu mluví anglicky a kupují si Matrjošky(ruská panenka v panence neboli také japonská fukurama) malované v bavorském stylu. Na chvilku jsme si připomněli Evropu a hned jak nám došlo, že jsme v Austrálii a že na hospody stejně nemáme, jelo se kempit s večerníčkem (propojili jsme audio systém auta s notebookem, takže film se surround sound, k tomu kafe a čoko-muffin...když to tak čtu, přijdu si jako pěkný vymazlenec) a ráno zas na cestu. Poslední zastávkou Adelaide Hills byl větrný Lofty summit, ze kterého je krásný výhled na Adelaide samotné v celé jeho kráse.

Do Adelaide jsme dorazili, pro změnu, ještě za světla, využili naší polní kuchyni v Kensington Garden parku (základní tábor pro nocleh byl vybrán) a vyrazili do místního Aquacentra.

Paráda v podobě 3 plaveckých bazénů, 3 vyhřívaných s tobogánem, sauny a páry. Krom páry a tobogánu (byl zavřený) jsme prolezli všechno. Saunu 3x :-). Večer jsme se vyfikli v městském stylu a šlo se do centra. Adelaide je krásné město v rovince, z jedné strany ohraničené vysokými kopci a z druhé mořskými plážemi. Jeho struktura byla předem plánována, takže jeho ulice a domy jsou pravidelné i na mapě. Ulice jsou vybudovány, tak aby si nikdo nepřekážel: 3 pruhy pro auta v každém směru a pro chodce 5m široké chodníky. Zkusili jsme procházku i druhý (všední)den v plném hemžení. Vyhýbat se nemusíte. Centrum je směs starých budov s novými funkčními tak dokonale ladící, že si toho na první pohled pravděpodobně nevšimnete.

Je rozděleno i tematický a užitkově. Jednu z velkých částí tvoří universitní komplex o velikosti satelitního městečka, ke kterému je připojena knihovna, národní galerie, festivalové centrum a muzeum. Dali jsme, co šlo. Aboriginské centrum (Tandaya National Aboriginal Cultural institute) bylo první. Konečně galerie, ve které uvidíte i staré domorodé malby podepsané třemi křížky + jsme vyposlechli přednášku o historii domorodých kmenů a hry na didgeridoo (Ydaki). Přednáška byla vedená jedním z domorodců, který nám mimo jiné sdělil, že příchod bílého muže přežili celé 2% z 50tisíc let staré Aboriginské populace a to i přes atomové pokusy v centru země. Pokud se prý zeptáte na tyto pokusy v místních informacích setkáte se s reakcí jako z Harryho Pottera (vyslovili jste jméno toho jehož jméno se nevyslovuje..).

O něco chytřejší jsme to vzali před pouličního prodejce Fair trade kafe do muzea. Před vchodem si nás odchytl jeden přátelský australan a po hodince povídání jsme byli zvaní k němu na farmu. Jen škoda, že bydlel až v Perthu. Možná příště. Na muzeum zbyla hodinka. Zdálo by se to dost, kdyby muzeum nemělo 3 další patra a 4 křídla k tomu. Zvládli jsme domorodou kulturu i s 10 tisíc let starým bumerangem. Mazec.

Ještě jsme jednou obkroužili město a se smutkem ho opustili směr Port Augusta. Kdyby chtěl někdo odpovědět na otázku, v jakém městě by bylo nejlepší žít, Adelaide jednoznačně vede. (Aspoň zatím :-)