Den 42 až 44

Konečně pravá Austrálie!!!!

Port Augusta je obklopená majestátním pohořím Flinders Ranges. Cestou po Stuart Highway na sever se z majestátních hor stávají kopce, kopečky, homole....až nakonec nezbude nic než široširá rovina. Konečně! Radovali jsme se. Austrálie našich snů se nám začala objevovat přímo před očima...

Šinuli jsme si to směrem na Woomera, což mělo být na dlouho poslední větší město našeho dalšího putování. Jenomže z toho „kousku“ na mapě se vyklubalo pěkných pár set kilometrů (budeme si teď na vzdálenosti muset dávat pěkný pozor), takže k odbočce na Woomera jsme dojížděli docela dlouho po setmění. Soudě podle desítek tlejících těl krav a klokanů kolem cesty jsme cestu dál za tmy nechtěli riskovat. Naštěstí nás zachránil Spud´s Road house, který byl přímo na rozcestí. Zajeli jsme na parkoviště a hledali ceduli „No staying overnight“. Marně! Ukázalo se, že road house nejenom že spaní na svých pozemcích nezakazuje, ale dokonce tam udržuje záchody a sprchy! Přijeli jsme tak akorát včas, protože parkoviště bylo plné pouštních wandrovníků všeho druhu – od silničních vlaků (jeden měl na sobě naložený celý montovaný dům), campervanů, caravanů, osobáků se stany na střeše až po domky s pojízdným kurníkem. Nádhera! Duch pospolitosti, který celou poušť prostupuje, byl cítit už tu. Utopili jsme Drobka kdesi mezi dvěma campervany (dáli se tomu tak říkat... většinou se spíš jedná o dům na kolech) a nechali se unést sny o australské poušti.

Ráno jsme objevili parkoviště hemžící se usmívajícími milými lidmi. Jeden z nich se s námi dal u snídaně do řeči. Byl to tatík s dvěma naprosto n e r o z m a z l e n ý m i dětmi (v Austrálii opravdu věc nevídaná) z Adelaide, který poušť znal jak své boty. Malililinko jsme ho proto zneužili a vytáhli z něj vše... kam jet, kde spát, co vidět.... Rozhodně lepší než náš pro Američany psaný průvodce :-)

Woomera je město na jihovýchodním okraji „Zakázaného území“. V šedesátých letech bylo postaveno při vojenské základně a bylo zpřístupněno teprve před dvaceti lety. V zakázaném území Británie zkoušela své atomové zbraně (ale nikdo o tom tady dodnes nemluví), různé typy raket a také se snažila vynést do vesmíru družici. Z celého toho jejího snažení zbylo v poušti pár radioaktivních kráterů nespočet trosek raket a bůhvíčeho ještě... a jedno město vojenských duchů – Woomera.

O poznání lépe vypadalo další městeško na cestě, Roxby Downs. To bylo pro změnu postaveno pro horníky z nedalekého lomu Olympic Dam. Že tu horníci nejsou chudí, bylo znát na každém rohu. Aquacentrum, divadlo, kino, noční klub... No, oni totiž majitelé Olympic Dam nemusí moc šetřit, jelikož jejich důl je čtvrté největší naleziště mědi, páté zlata a první uranu na světě. Takoví ubozí pouštní kopáči  to jsou....:-)

Malou odbočkou z trasy jsme se zajeli podívat do posledního městečka Andamooka. Nevím, jestli je slovo město trefné. Plechová, prašná osada lovců opálu by seděla lépe. Tak jsme ještě nabrali plnou a vydali se po prašné Borefield Road vstříc pouštním dobrodružstvím.

Klára odmítla po prvním smyku na nezpevněné silnici řídit, takže musela zasáhnout ruka a noha mužova, která nás dovezla až na odpočívadlo, kde jsme strávili první pouštní noc. Nebe bylo větší než kdy jindy a hvězdy zářili tak, že je Klára viděla i bez brýlí. Ticho dunělo v uších, ale i tak se nám podařilo, s vélikánskou námahou, usnout.

Další cíl bylo jezero Eyre. Vlastně je to jezero nejezero. Na mapě australské pouště vás zarazí nespočet malých i obrovských (Eyre) jezer. Nenechte se zmýlit. Ve skutečnosti tam většinou bude jen solná pánev. Ale jelikož jsme hlavy pomazané, vydali jsme se sem po čtyřech sezónách blahodárných dešťů, takže jsme uviděli jezero Eyre plné vody (napustí se v průměru jednou za šedesát let). Normálně se za vjezd na do NP Lake Eyre musí platit nemalá částka, ale jelikož jsme hlavy.... víte jaké... věděli jsme od pouštního tatíka o odbočce, o které nejspíš ani ranger neví...:-) Pohled na vnitrozemské moře byl fenomenální, procházka k němu však o poznání, no řekněme, horší. Jak totiž voda ustupuje, mění půdu kolem v bláto. Po chvíli chůze jsme se připadali jako kachna co bláto tlačká a nakonec, jak to tak už bývá, nám nevadilo brodit se jím skoro až po kolena. Po koupeli v jezeře se z nás stali opravdoví běloši, protože jezero je ano, opravdu slané.

Cestou zpět jsme obdivovali krásy dingových otisků tlap a než jsme se dobrodili, byl už skoro večer. Rozhodli jsme se tedy na tom romantickém místě i s dingem přenocovat. Dingo se družit nepřišel, takže noc byla opravdu romantická :-)

Ráno jsme se napojili na Oodnadatta track a vydali se směr stanice William Creek. Slunce pálilo, silnice se tetelila a z rázu se objevila i fata morgána...oáza. Jenže ona byla fakt opravdová! Věc se má tak: pod australskou centrální pouští se nachází největší podzemní rezervoár vody na světě. Když zaprší, vytlačí se spousta vody na povrch (jezero Eyre) anebo země někde pukne a začne vyvěrat pramen. Jeden z těchto pramenů je Coward springs. Uprostřed pouště tak najednou rostou datlové palmy a lidé se šplouchají v minerálním bazénku. Jediná věc se dá této oáze vytknout.... že není odpudivá pro mouchy. Bojovali jsme s nimi celou poušť (naštěstí nás prozřetelnost vedla k nákupu kloboučků se síťkou ještě před odjezdem), ale co se dělo tady... těžko popisovat. Ale koupel byla báječná i se síťkou :-)

Teď už jenom ve William Creek nabrat benzín a hurá na opálové město číslo jedna na světě - Coober Pedy! A ouha. Na pumpě s benzínem je nápis mimo provoz? Úsměv nám tuhne na rtech. Snad pouštní legrácka? Snad nás chce pan pumpař jen poškádlit? A ono ne. Pumpař nám s úsměvem sděluje, že další pumpa je přece jenom 200 km odsud.... Tak jo, snad je to po rovině...

Rovina to byla, takže jsme vcelku v pohodě dojeli až do Coober Pedy. Bylo nám řečeno, že v Coober Pedy člověk může potkat a uvidět ledasco. Prosím pěkně, ano. Je to pravda pravdoucí. Nikdo vlastně neví, kolik tu žije lidí. Lidé si tu totiž kopou domy pod zemí. Vedro je tu v létě nesnesitelné a podloží pískovcové, takže proč ne. Jediná možnost, jak spočítat domy, je tedy spočítat větrací šachty mezi kopami hlušiny... práce velmi nebezpečná a nevděčná, bereme-li v potaz, že šachty jsou až třicet metrů hluboké a hlavně neznačené.

 Prý tu žije hodně Čechů, ale na žádné jsme nenarazili. Ovšem přízvuků jsme tu zaslechli snad tolik, co je jazyků na světě. S lopatou a 50ti metry čtverečnými přidělené půdy tu totiž začalo zkoušet štěstí spousta lidí z celého světa. Dnes už je tu těžba zakázaná, ale nikdo lidem nemůže zakázat rozšiřování a přestavbu domů, že?

Celý kosmopolitní obrázek města nám dokreslil nákup v samoobsluze. Co národ, to police v regálu. Takže, světe div se, jsme si právě uprostřed pouště mohli koupit májku, puding v prášku a nakládané zelí! He. Vzhledem k rozsáhlosti našich zásob jsme sáhli jen po májce :-)

Dali jsme se zlákat a vydali se na veřejné „noodling“ stanoviště, neboli místo, kde se člověk může beztrestně přebírat hlušinou a žádný majitel dolu mu nehrozí bouchačkou u hlavy....joooo coober peďané jsou totiž známí drsňáci a nemají cizáky zrovna v lásce. Centrum blýskavých kamínků má v hlavě očividně každý, takže nás tato činnost na pár...desítek...minut pohltila. A co myslíte ... našli opálek, nenašli  opálek?